Jednoho dne, zhruba tak 5 až 6 let zpátky, jsem si šel během chladného zimního večera zaběhat. Na sobě jsem měl jedno triko, mikinu a svoje oblíbené tréninkové tepláky. Na nohách černo zelené botasky New Balance.
Poměrně dobře si ten večer pamatuju. Běhal jsem ve sněhu, který mi sahal cca po kolena, kolem místního fotbalového hřiště. Bylo mi špatně, měl jsem naprosto promočené boty, tepláky se mi přilepili na holeně.
Cílem bylo zaběhnout tuším asi 20 koleček, než se budu moct jít ohřát zpátky domů. Možná to bylo méně, ale na tom příliš nesejde. Tenkrát jsem nedoběhl. Skončil jsem těsně před stanoveným cílem. Naprosto vyčerpaný jsem zastavil a na záda se svalil do těžkého, mokrého sněhu. V leže jsem cítil zklamání ze sebe samého, možná jsem se i na místě rozbrečel. To už si nevzpomínám.
Přesto není důležité, že jsem neuspěl, ale že jsem se dokázal relativně dlouho přemáhat a táhnout svůj výkon do extrému i v tak nepříjemných podmínkách. Tehdy jsem hrál doslova o život. Neumíral jsem, to ne, ale hnala mě vize mého vysněného života a tlačil mě strach z toho, co se stane, když to nedokážu.
Člověk by řekl, že jsem tenkrát musel mít hodně pevnou vůli. Moje mladší já by určitě souhlasilo. Dnes si to už ale nemyslím. Měl jsem spíš jen štěstí. Našel jsem už v mládí něco, co většina lidí hledá celý život. Motiv, který ve mě probouzel spoustu životní energie a dal mi sílu nebát se riskovat.
Za co stojí zemřít?
Dnes trávím více času v kancelářském křesle než zpocený na tréninku. Zahlcený povinnostma, které mě někdy těší, někdy mě ubíjí. Však to každý zná.
Ráno už nevstávám dříve, abych si zacvičil nebo zaběhal. Aktuálně jsem přestal číst knihy, protože nevím, co by mou mysl zajímalo. Celá moje disciplína je pryč a já necítím potřebu ji hledat.
Proč už se nedokážu dokopat k tomu, abych si alespoň trochu každý den zacvičil? Vím přeci, že je to zdravé. Proč si nezajdu občas zatrénovat do tělocvičny, když jí mám pár desítek minut od domova? Ztratil jsem snad svou „pevnou vůli“?
Možná jsem jí nikdy neměl. Řekl bych, že jsem spíš ztratil motiv. Necítím potřebu. Sním spíš o tom zavřít se svou myslí a nechat jí přemítat. Jakoby většina toho co je venku neměla význam. Jsem alergický na slovo úspěch. Štvou mě všechny motivační řeči o tom, jak by člověk měl žít, co všechno by měl stihnout, co by měl vidět, co sledovat, čemu věnovat svůj čas.
Proto si myslím, že silná vůle je jen iluze. Dokázal jsem se hnát na pokraj komfortní zóny den co den a stále se cítil plný energie. Měl jsem totiž důvod, motivaci tohle všechno podstupovat. Dnes už nevím přesně, kam můj život směřuje. Nechávám se spíše nést, než že bych udával směr. A tak si raději užívám procházky s přítelkyní, sleduju dokola ty stejné seriály a jsem zavřený ve své hlavě. Do toho často pracuju.
Co se vlastně snažím říct
Řekl bych, že stát se autoritou v jakékoliv oblasti je hlavně o tom, aby ti ta činnost dávala smysl. Aby tě to co děláš fascinovalo a ztrácel si při tom pojem o čase. Tvůj cíl ti bude dávat takovou víru a energii, že pro tebe „tvrdá práce“ bude samozřejmost.
Pokud necítíš radost nebo alespoň nějaké uspokojení z toho, že se pravidelně vystavuješ hranici svého komfortu, pak by si měl zvážit, jestli ta cesta, kterou si se vydal, stojí za to.
Já o té své často pochyboval a stále ještě pochybuju. Často zažívám lehce depresivní nálady. Mermomocí se v sobě snažím zažehnout jiskru, která tam kdysi byla. Abych zase zvedl zadek a hýbal se. Ne kvůli trofejím, ale aspoň kvůli sobě samému.
Vůle mi nefunguje, proto se snažím hledat důvod, který bude stát za to. Nejspíš jsem ani silnou vůli nikdy neměl, akorát dobrý důvod ráno vstát z postele. Přál bych ti, aby si našel ten svůj. Vím jaké to je s ním i bez něho. Ta víra, radost a naplnění je blahodárná.
