Už hodně let zpátky jsem byl na Jamu v Olomouci. Bylo to poprvé, kdy jsem se potkal s jedním nejmenovaným parkouristou (budeme mu říkat Karel). Ten člověk aktuálně zažíval zlom, kdy se dostával rychle do popředí české parkourové komunity. Vůbec jsem nedokázal pochopit, jak za poloviční dobu, co já trénuju, stihl zvládnout skoky, na které bych ani dneska nejspíš nepomyslel. Věděl jsem, že když je ta možnost a trénujeme ten den spolu, musím se ho na to zeptat.

  

Já: „Strašně by mě zajímalo, jak trénuješ? Jakej workout jedeš na nohy, máš neskutečnej odraz?!“

  

Karel: „Hele, já ani moc neposiluju. Spíš skáču a tak…“

  

To mě docela ,,fláklo” přes obličej. V tu dobu jsem se snažil kombinovat všechno. Říkal jsem si: Chceš bejt jako oni? Musíš posilovat každý den a trénovat po celej svůj volnej čas. Dělat věci, kterých se ostatní bojí, jít na trénink první a odcházet poslední.“ Dlouho jsem pak nad jeho větou musel přemýšlet – „Hele já ani moc neposiluju...“

  

Do té chvíle jsem nevěřil, že by někdo mohl startovat s posunutou „startovní čárou“. Kamarád, který začal s parkourem přesně ve stejný den jako já, se taky většinu triků učil 2x rychleji, neměl jsem však v hlavě nic ve stylu: „On má větší talent!“ Nenapadlo mě to, nebo si na to možná jen nepamatuju. Vždycky byla pouze jediná možnost. Jestli jim to jde lépe než mně, tak prostě trénuju málo! Trénuju méně než oni.

    

   

Chce se mi brečet... život není fér!

Joooo, už to tak bude. Někdo se naučí totéž, co ty, za poloviční čas. Někdo se stane parkourovou legendou a ty ne, přestože si kvůli tomu párkrát skoro zdechnul. Nikdy nestojíme na jedné lajně. Můžeš si představit úspěch v tom či onom oboru jako běh na 1000 metrů. Někdo vybíhá ze třístovky, někdo i od půlky a někdo až z parkoviště vedle stadionu. Na koho vsadíš? 

   

Ne tak rychle!!! Život umí bejt super komik. Nikdy nepoznáš, koho z těch běžců vlastně podělal. Co když ti dva idioti vepředu vyběhnou na druhou stranu? Nebo je před cílem něco klepne? Nebo třeba vůbec neznají pravidla a po zvuku startovní pistole začnou běhat dokola? 

  

Jako startovní čáru si můžeš představit fyzický talent. Určuje, jak dlouhá bude cesta, než si vybuduješ sílu, obratnost, pružnost či rychlost na to, aby si dosáhl určité skillové úrovně. Můžeš ovšem stát kdekoliv na trati, jestli neznáš „pravidla hry“, jestli nemáš správně nastavenou psychiku (disciplína, odhodlání, odvaha, pozornost, vědomosti…) tak se do cíle stejně nedostaneš. Ve výsledku vnímám jako důležitější vědět, kde jsem a o co hraju, než být „královnou pláže“ po fyzické stránce.

    

    

I s malým Davidem Kašpárkem se dá zahrát velké divadlo  

Přestože dnes už si roli talentu plně uvědomuji, nepochybuju o tom, že každý člověk má obrovské možnosti v tom, co může svým tělem dokázat. Viděl jsem beznohého i bezrukého parkouristu. Oba famózně zvládali pokročilé parkourové techniky. Na tréninku jsem měl tlouštíka, který vypadal absolutně neobratně, s nikým se moc nebavil, protože se styděl a každý trénink do nekonečna trénoval frontflip. Trvalo mu to poměrně dlouho, ale dosáhl toho, že ho bez problémů začal skákat i venku na trávě. 

  

Na druhou stranu mám i takové kamarády, kteří jsou ve skvělé fyzické kondici, ale na tréninku jasně poznám, že jejich hranice jsou dál, než si oni sami myslí. Jednou jsme třeba vymýšleli výzvu na préca. Kamarád přišel s jednou fakt suprovou a tak jsme jí šli zkoušet. Po deseti minutách jsem zlomil strach a skočil ji. Naprosto skvělý pocit. Navíc skok nebyl tak náročný, jak se zdál. Bylo to relativně „na pohodu“. Věděli jsme oba, že máme zhruba stejný rozsah skoku, takže pokud jsem skok zvládl já, musel ho být fyzicky schopný zvládnout i on. Jenže mu to strach a nedostatečná důvěra ve své schopnosti nedovolily. 

  

    

Hlava vede tělo. Pokud si neumíš představit, že to zvládneš, většinou to prostě nezvládneš. Se stejnými fyzickými dispozicemi můžou dva různí lidé předvést odlišný výkon. Protože mají rozdílné vnímání svých možností. Tělo se do velké míry přizpůsobí mysli. Proto se nenech odradit tím, že jsi hubený, vysoký, tlustý… Když uvěříš v dosažení cíle, většinou to taky dokážeš. 

   

   

Poselství mezi řádky 

Tenhle článek se mi nepsal snadno. Stojí na myšlence, která už taky začíná být profláknutá. 

   

„Jestli věříte, že něco dokážete nebo nedokážete, máte v obou případech pravdu.“

  

A je to fakt. Na prvním tréninku poznám, do jaké míry člověk reálně zná svoje hranice. Jestli hraje příliš opatrnou hru nebo challenguje sám sebe kde se dá. Můj fyzický talent vnímám jako těžce průměrný, ale psychiku si piluji už od počátku svého tréninku. Možná proto se mi během kariéry lecos poštěstilo. 

  

Trénuj svou mysl. Postav se strachům a objevuj, co všechno jsi schopen zvládnout. Dostaneš se jen tak daleko, jak daleko uvidíš.