Nikdy jsem nepatřil k těm hard skills mašinám, které dvojité vruty umotaly i na konci super dlouhé flow. Nešlo mi to, byl jsem „pomalý“ student. S čím jsem ale uměl pracovat, a dovolím si tvrdit, že většina parkouristů v ČR to spíš neumí, tak skládat jednotlivé pohyby do zajímavých flows (alespoň si to myslím).

  

Věřím, že jsem za těch 13 let v parkouru odhalil určitá pravidla, díky kterým tvoje flow bude buď oku lahodící, nebo bude působit jako slátanina triků a technik na sílu propojených.

  

Článek bude taková menší kuchařka pro ty, kteří chtějí své flow dodat trochu šmrnc, dodat jí smyslnost a přirozenost. Tenhle způsob uvažování jsem uplatňoval nejen během své závodní kariéry, když jsem 2x vyhrál MČR v Hradci Králové a jednou skončil na druhém místě v soutěži IMACON v Praze, ale vlastně po většinu času v pozdějších letech tréninku.

  

Pojďme si tedy říct, co dělá rozdíl mezi průměrnou flow, na kterou brzy zapomeneš a tou, kterou si pustíš klidně několikrát, protože spolu vše ladí jako symfonie. 

  

  

Chabá práce s prostředím

Strašně mě nebaví flows, při kterých má člověk kolem sebe zídky, zábradlí, stromy apod. a on se zmůže akorát na něco vylézt, skočit z toho salto a pak hodinu „brejkovat“ mezi překážkami. Salta sice dobrý, ale flow zajímavá asi jako teleshopping bez Horsta Fusche.

  

Prostředí dodává flow jedinečnost. Pokud jí napasuješ přesně na dostupné překážky, na jejich seskupení, vzdálenost mezi sebou… hned z toho bude cítit větší kreativita než z trickingu vedle zídky, ze které si na začátku akorát seskočil websterem. 

  

Z toho plyne moje pravidlo číslo 1:

  

  • Vždycky se snaž využít co nejvíce z potenciálu prostředí.

  

I kdyby tam čouhala blbá svislá tyč ze země, na které se toho skutečně moc udělat nedá, tak se na ní alespoň nějak zhoupnu. Zapojím tam nějaký easy pohyb. Nebude s ním práce, ale může působit jako super pojítko mezi dalšími triky.

   
Muž v podzimním slunečné dni trénuje parkour na workoutovém hřišti. Visí na hrazdě s nohama zapřenýma o svislou hrazdu.

  

Umělé spojky

Teď bude řeč o „zadkokrutech“ a různých pochybně vypadajících rollech. Těžko to nějak nazvat. Jsou to přesně takové pohyby, které ti mají pomoci změnit směr k jiné překážce nebo vyplnit prostor flow, kde by se jinak nic nedělo.

  

Každý pohyb může vypadat dobře, pokud víš, jak ho použít. Na druhou stranu právě otočky na zadku jsou dnes nadužívány. Parkouristi je cpou všude, kde neví coby. Často, když se na nějakou flow podívám a vidím převal na zadku, tak si říkám, že by týpek udělal lépe, kdyby si ho tam odpustil. Dnes už to neznačí kreativitu, ale naopak její absenci. 

  

Salto, kong na rovině, převal na prdeli, salto, převal na prdeli, breakdancová „krutka“ na překážce, pochybná hvězda, scoot na překážku a nějakej ten full. Ve zkratce dnešní PK styl, nad kterým se lidi rozplývají. Přitom to působí jen jako salta a hromada zbytečných pohybů mezi překážkami, které je spojují. 

  

Pravidlo číslo 2:

  

  • Neplýtvej zbytečnými pohyby.

  

Zapoj hlavu a pohraj si s pohybem trochu víc, než že si najdeš místa, kde skočíš to hlavní a nějak to slátáš do sebe „výkrutama“. 

  

  

Zbytečné mezikroky

Správně rozložené kroky zajistí, že flow bude vypadat „smooth“. Stačí jednou někde lehce prohodit nohy, trochu víc se připravovat na provedení následujícího pohybu a flow je narušená. 

  

Tady už se nacházíme na hranici perfekcionismu. Často však jeden nešikovný krok může udělat rozdíl mezi dobrou a skvělou flow. Pohyb by měl být rozložen tak, aby si z výchozí pozice předchozí techniky byl schopen navázat další technikou bez jakýchkoliv příprav.  

  

Pravidlo číslo 3:

  

  • Dělej jen tolik kroků, kolik je potřeba.

  

Každé salto, každá technika musí vyplynout ve flow přirozeně. Nemělo by se stát, že si budeš muset uměle prohodit nohy, že se budeš muset zastavit, vydýchat a pak to tam teprve poslat nebo že se budeš muset nějak jinak „napozicovat“. 

  

Parkourista přeskakuje speed vaultem betonovou překážku u silnice. Je zachycen s nohama ve vzduchu, opřený jednou rukou o překážku.  

  

Pravidlo dvou překvapení 

Tohle pravidlo mi pro vítězné flow na závodech přijde extra důležité. Vždycky jsem si zakládal na tom, aby flow obsahovala alespoň dva momenty, kdy si publikum řekne WOW. Aby flow měla dobrej otvírák, protože ten má upoutat pozornost. Potom může následovat klidnější část, kdy si člověk „střílí“ triky na jistotu. Musí přeci nasbírat body také za plynulost, což vkládáním jednoho hard triku za druhým nenasbírá.

  

Přibližně v polovině flow by mělo přijít druhé BOOM, kdy se zase stane něco, co divák nečekal. Buď nějaká kreativitka nebo Mordor s velkým M. Když se ti tohle povede, zůstane tvůj pohyb v paměti poroty ještě nějakou chvíli. 

  

Je sranda si uvědomit, jak je to vlastně o práci s emocemi. Umění zkrátka takové je. Musí umět překvapit, potěšit toho perfekcionistu v nás, ohromit velkými pohyby a zase nás zklidnit nějakou příjemnou plynulostí. 

  

Pravidlo číslo 4:

  

  • Začátek a prostředek flow musí mít moment překvapení.

  
  

Třešnička na dortu

Každá správná flow má začátek a konec. Nemůžeš na konci jen tak zastavit, aniž by tomu předcházel nějaký závěrečný trik. 

  

V téhle části se hodí zapojit nějaké kombo na rovině nebo salto z překážky, ale možností je samozřejmě nespočet. Vždy záleží, jak máš flow rozvrženou v prostředí. Působí ale strašně, když to vypadá, že ještě pokračuješ a ono najednou nic…

  

Na konci většinou nevkládám nic náročného, protože na konci flow je člověk logicky nejvíce unavený. Dej si tam něco, co vypadá dobře a zároveň tě to nebude stát větší námahu. Jinak není problém flow ukončit epicky, jen to většinou nese riziko nějaké zbytečné chyby při pohybu, který nemáš na sto procent pod kontrolou.

  

Pravidlo číslo 5:

  

  • Stejně jako každý příběh potřebuje konce, tak i každá flow.

  

  

Parkourista přeskakuje zábradlí dash vaultem. Je zachycen v letu. Chystá se dopadat na zídku.

  

Závěr

Všechna tahle pravidla ber s trochou nadsázky. Vycházejí z mého vlastního subjektivního názoru. Parkour je umění, stejně jako skládat hudbu, malovat obraz nebo vyprávět příběhy. 

  

Dobrá skladba taky musí na začátku oslovit, následně se skládá z klidných a rychlejších, výraznějších momentů. Autor skladby musí umět odhadnout, kdy přidat a kdy už zbytečně netlačit na pilu. Pracovat s energii a nehrát si na něco, co není. Nakonec, stejně jako skladba začala, tak musí být řádně ukončena.

  

Fajnová flow není o tom do toho řezat na každém kroku, ale vědět přesně, kdy udeřit a kdy povolit. Přirozenost je to co vytváří krásu.

  

  

Jestli tě článek bavil, tak na našem blogu Feeney.cz najdeš ještě spoustu dalších zajímavých témat o tréninku a o tom, jak se v parkouru zdokonalovat. Udržovat si zdravý progress ti pomohou naše doplňky stravy, díky kterým získá tělo dostatek živin, aby se, tvůj potenciál projevil naplno.