Pocit, že nic kolem nedává smysl. Máš všechno, ale nedokáže tě to naplnit radostí. Život nese divnou pachuť a myšlenka na jeho ukončení se může jevit přinejmenším lákavě. Nemáš sílu na nic. Den za dnem jen opakuješ prázdnou pracovní rutinu proloženou chvilkami na přikrytí hlavy peřinou a pokusy vytratit se z reality do říše snů.
Pozitivní navenek, „unavení“ uvnitř. Mám pár takových kamarádů a sám jsem obdobně nastavený. Život je snadné si užívat, když se něco děje. O samotě se však začnou drát na povrch nepříjemné myšlenky.
Už léta se s tím snažím naučit pracovat. Ovšem před týdnem či dvěma jsem poprvé v životě zažil stav, kdy jsem se bál vlastních myšlenek. V mysli si často pohrávám s lecjakými scénáři, tyhle ve mně dokázali probudit hrůzu. Topil jsem se v prázdnotě a nicotnosti existence. Necítil jsem žádný motiv pokračovat v čemkoliv, co jsem doposud dělal. Bál jsem se, že jsem schopen od myšlenek přejít k činům.
Člověk ale klesá ke dnu proto, aby se mohl odrazit zpět na hladinu. No ne? Sice jsem stále blíže dnu než k hladině, ale po delší době cítím opět z něčeho radost. V tomhle článku se o ní chci lehce podělit. Třeba někdo najde slova, která hledal…
Nejsnazší cesty nikam nevedou
Životní překážky jsou často náročnější než ty ve městě. Při troše pozornosti si ale člověk všimne, že to, co ho naučil parkour, může stejně tak použít i jinde. Co takhle uvažovat nad parkourem jako nad plnohodnotnou filosofií pro život a ne jen jako nad mimoškolní aktivitou? Pak by možná parkourová komunita opět stála na zdravém seberozvoji a ne na „smažkách“ a youtuberech.
Lidé, kteří zažívají nějaké vážnější psychické vypětí, za každou cenu hledají útěchu. Jak vypnout mysl a dosáhnout klidu. Existuje spoustu alternativ, jak toho lze dosáhnout. Samozřejmě nejsnazší bývá sáhnout po alkoholu, cigaretách… V dnešní době tyto komodity bohužel hrají i jistou sociální roli, kdy se mladá generace sbližuje díky pauzám na cigarety nebo „kalením“ pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek. Jak to tak ale bývá, nejsnazší cesta bývá ve výsledku ta nejhorší.
V 19 letech jsou drogy možná cool, schválně ale, co si bude povídat naše 30 leté já?
Až do dna
Sám jsem nad únikem z hlavy vždycky přemýšlel jediným způsobem. „Bolest! Ta to dokáže.“ Myslím, že jsem pochopil lidi, co si způsobují řezné rány na rukou apod. Odvádí to pozornost od myšlenek. Promítá to bolest uvnitř přímo ven. Nicméně to, že to chápu, neznamená, že v tom vidím smysl.
Existuje způsob, kdy trpět a působit si bolest může mít pozitivní vliv na další vývoj psychického rozpoložení. Jaký že způsob? Můžeš si působit bolest při cvičení!
Přišel jsem tehdy domů, sundal batoh a rozhodl se, že za každou cenu vydržím 10 minut plank. I když už jsem dlouho necvičil a ani nebyl nijak fyzicky aktivní. Rozhodl jsem se otestovat svou mysl. Pořád mi podsouvala myšlenky, že je připravena opravdu trpět. Že se nebrání bolesti. Tak se ukaž!
Jak si asi dokážeš představit, bolelo to sakra dost. Uvnitř jsem se modlil, ať už zazvoní časovač. Každá sekunda trvala věčnost. Do toho jsem si hlídal, abych dodržel správnou techniku. Nakonec jsem ale vydržel až do budíku.
Trpěl jsem jako čert. Všechno to „utrpení“ mě odprostilo od myšlenek na kraviny stejně dobře, jako to umí alkohol nebo tráva. V tu chvíli jsem se snažil stoprocentně soustředit na daný okamžik a místo plného prožívání bolesti jsem se jí pokoušel jen nezaujatě pozorovat. Na konci mě naplnil nový pocit naděje, že ve mně ještě něco zůstalo. Část, která nechce jen vyplašeně sedět v koutě a nechat se válcovat imaginárními přízraky.
Vyber si cestu, která někam vede
Když se opiješ nebo zhulíš, mysl se možná na chvíli umlčí, ale duše bude trpět dál. Pokud sáhneš po ostří nože a zajedeš s ním pod kůži, zbyde ti jen šrám, který tě neudělá silnějším, ani ti neukáže cestu. Naopak si jen otiskneš svou slabost do vlastního těla.
Nesnáším posilování, ani mě moc nebaví běhat nebo tak podobně. Nicméně ta radost, ta síla, sebedůvěra a klid v mysli, kterou díky tomu můžeš získat… To všechno stojí za to a nabízí to skvělou alternativu tomu, co ze zoufalství někdy hledáme na dně panáku s rumem nebo na špičce kuchyňského nože.
Možná tohle nebylo o parkouru, jak ho znáš. A možná to naopak ukázalo jeho nejhlubší podstatu. Nesnaž se překážky obcházet, neotáčej se k nim zády. Myslím, že každý uvnitř pozná, co je správné, co má nějakou hodnotu a co je možná jen pohodlné nebo nás to táhne do pekel.
„Be strong to be useful.“
– David Belle
Pokud ti článek přišel zajímavý, můžeš náš projekt podpořit sdílením na soc. sítích. Pozitivní ohlasy pro nás znamenají motivaci tvořit co nejvíce obsahu. :) Jestli si parkourovým nadšencem, navštiv náš blog feeney.cz, kde jsme nejen na parkourová témata napsali už spoustu článků!